Přiletěli jsme brzy ráno a opět nás vítalo ještě o něco větší vedro. Víza do Kambodži lze bez problémů získat na hranicích, ale pozor pouze jednorázové za 20 USD. Ty peníze musíte mít u sebe jinak vás do země nepustí. Kambodža je konstituční monarchie – oficiální název země je Kambodžské království, převládající většina obyvatel jsou kmérové, dále pak thajci, vietnamci a také různé etnické skupiny žijící v horách. Rozlohou je asi dvakrát větší než ČR a žije zde asi 14 milionů obyvatel, kteří se rychle vzpamatovávají z běsnění tzv. Rudých kmérů – ozbrojených milicí a jejich vůdce Pol-Pota. Za jejich režimu v sedmdesátých letech minulého století byli obyvatelé přestěhování do pracovních táborů ve vesnických komunitách, vzdělanější lidé byli rovnou vražděni, život v zemi prakticky ustal. Lidé také umírali hladem a následkem nesnesitelných poměrů v komunitách. Počet obětí dosáhl milionu. Přes různé rezoluce a prohlášení se opět celý svět na tuto tragédii jen díval. Řádění Rudých kmérů ukončila až vietnamská armáda, která vpochodovala do země, protože Pol-Potův režim začal napadat i vietnamská území. Celkem padla za oběť režimu a v následné občanské válce celá pětina obyvatelstva.
Siem Reap je bývalá nenapádná vesnička, která se objevením slavného komplexu chrámů známých pod jménem Angkor proměnila v typické turistické město se zbytky koloniální architektury ale především se strašnou spoustou hotelů a penzionů, hospod, kaváren, barů atd. Prostě hrůza. Je to tak, že Siem Reap je pro většinu turistů kvůli slavným chrámům jediné místo, které v Kambodži navštíví. Většinou přijedou nebo přiletí z Thajska nebo Vietnamu, prohlédnou si chrámy a zase letí zpět. Přičemž moc neopouštějí klimatizované prostory a večer vyrazí mezi úplně stejné nešťastníky na večeři a povídají si o dobrodružství na cestách. Je jich tolik, že spolehlivě převálcují jakoukoliv možnost existence čehokoliv autentického. My jsme přijeli kromě jiného zkoumat právě potřeby těchto turistů.
Po „povinné“ návštěvě chrámových komplexů, které jsou zajímavé (a trochu předražené – 20USD/den a osobu) jsme vyrazili na vesnici tuk-tukem.
Tuk-tuk je nejfrekventovanější městský „hromadný“ dopravním prostředek, odlíbený v celé JV Asii. Jeho služeb využívají místní i turisté. Jedná se o malou motorku (dříve kolo) na kterou je důmyslným mechanismem připevněn vozík se sedačkami naproti sobě, tedy jakýsi kočár za motorkou. Výhodou je velká kapacita přepravených osob, nevýhodou je nutná šikovnost řidiče, protože ubrzdit motorku stavěnou na náklad okolo max. 100, naloženou třemi vypasenými turisty a vlastním řidičem vyžaduje jisté umění. Přesto jsem zatím neviděli jedinou nehodu, což je trochu zázrak, vezmete-li v úvahu způsob cestování na dalším prostředku – samotné motorce. Ty jsou všude a jsou doslova obložené cestujícími i nákladem. Místní cestují na jednom skutru ve čtyřech (vyjímkou není ani pět pasažérů), převážejí živá prasata, několik pytlů s rýží, plynové bomby, cihly – zkrátka co je potřeba. Auto tu má jen skutečný boháč, jiná možnost tedy ani není, takže vše závisí jen na fantazii řidiče, jak si s nákladem poradí. Někdy je výsledek velmi bizardní.
Do vesnice, vzdálené několik kilometrů od města nás přivezl Sek, prý odtud pochází. Sek nám dal i osobní barevnou vizitku, na které hrdě stojí Sek Hong – Tuk-tuk driver. Procházíme se po polích a Sek vypráví, jak se žije na vesnici. Je velké vedro, potkáváme kluky, kteří hlídají vodní bůvoly válející se v bahně zavlažovacího kanálu. Okolo nás jsou rýžová pole. Rýže se, jak známo, pěstuje ve vodě, prakticky v mělkém rybníčku tak, že stébla čouhají z vody asi půl metru. Co jsem ale nevěděl, že na rýžovém poli můžete i chytat ryby! Sek prý takhle chytil za noc i 10 kg drobných rybiček, které potom prodal na trhu. Míjí nás skupina vesničanek se srpy. Jdeme za nimi na pole sledovat, jak se sklízí rýže. Dámi v předklonu jednou rukou vezmou velký trs rýže a druhou ho ostrým srpem useknou a odloží a znovu vezmou trs useknou a odloží a znovu a znovu … Neváhám, sundavám si boty a jdu jim pomoct. Vesničanky vůbec nechápou, co se děje. Já jim anglicky říkám, že si můžou dát pauzu, že teď budu pro změnu pracovat já. Ony se smějí, ale jedna mi přeci jen srp půjčí, takže si sklidím svých prvních 5 metrů čtverečních rýže. Nohy mám v bahně, na záda mi praží polední slunce a já stojím uprostřed kambodžského pole a společně s šesti dámami sklízíme úrodu. Sek nám potom přeložil, že za tuto práci dostávají 2 USD denně … it`s a hard work.
Nedaleko města se také nachází velke jezero Tonle Sap. Pro místní je dalším zdrojem obživy. Jezero je totiž neobyčejně bohaté na různé druhy ryb (snad až stovky). V období dešťů se hladina jezera zvedne až o 12 metrů, takže voda sahá až téměř do města. Zaplaveny jsou také pobřežní stromy a keře, mezi kterými se rozmnožují ryby. V období sucha pak voda opadne, a rybáři mají svůj úlovek jistý. My jsme si chtěli prohlédnout „plovoucí vesnice“, místní turistickou atrakci. Jsou to skutečné vesnice umístěné přímo na hladině jezera se školami, domy, obchůdky a vším , co je k životu potřeba.
Žijí v nich etničtí vietnamci bez státní příslušnosti. Nejsou nikde registrovaní a díky neznalosti kmérštiny jsou i izolovaní od většinové populace. Místní si z nich však udělali atrakci, takže když jsme dorazili k jezeru, čekala na nás dobře organizovaný stroj na peníze – okamžitě nás odváděli na malé lodě připravené povozit turistu okolo vesnice a vrátit se v konvoji podobných lodí zpět. Odmítli jsme se tohoto drahého (20USD/osobu) divadla účastnit a prohlásili jsme, že si prohlédneme jezero ze břehu. Místní naháněči na nás zkoušeli trik, že se po břehu nesmíme chodit, že nás dál nepustí a ukazovali na policejní budku, která skutečně stála i se závorou opodál. Nějak se mi to nezdálo a tak jsem pánovi v jakési uniformě řekl, že se jdu tedy policie zeptat. Najednou bylo po zákazu.
Vydali jsme se tedy pěšky do vesnice nikoliv plovoucí ale přesto mezi rybáře, kteří žili na břehu. Jak je patrné z obrázků, k životu toho není zas až tolik potřeba…
Uprostřed vesnice jsme dokonce objevili muzeum, zřízené nadací GEKON, kde je možné se s životem na jezeře seznámit podrobnějí. Samotné muzeum je plovoucí domek, jeho zprávce velmi přívětivý chlapík.
Večer nás čekalo ještě jedno zajímavé povyražení – bájné tanečnice Asary. Apsara je tanec, který má opravdu velmi dlouhou historii. Jeho tanečnice jsou ústředními postavami chrámových plastik nejen v Angkor Watu, ale i v jiných chrámech. Tanec byl určen výhradně pro panovníka a obsahoval několik stovek (až tisíc) pozic a postojů, které vždy sami o sobě cosi vyjadřovali. Samotné umění Asary bylo tajné. Vybrané dívky se ho učily několik let. Každý Angkorský panovník měl několik tisíc těchto tanečnic. Když si vezmete, že jejich umění bylo určeno pouze pro jeden pár očí, je to, řekl bych, značné plýtvání. Když po občanské válce v 8O-tých letech chtěla kambodžská pricezna, tehdy shodou okolností jediná znalkyně Apsary, tradiční školu obnovit, musela při vytváření tanečních figur výcházet z chrámových plastik, protože vše zlikvidovali Rudí Khmérové. My jsme ale měli štěstí a mohli jsme vidět novodobé Apsary tančit při jejich představení. Jde o velmi rafinovaný tanec v tradičních kostýmech, do kterých se tanečnice musí doslova „zašít“. To aby se co nejvíc zdůraznily ženské křivky. Je nutné dodat, že to dívkám velmi slušelo a umění Apsary zvládaly opravdu skvěle.
Pobyt ve městě se nám neočekávaně trochu prodloužil. Čekali jsme totiž na vyřízení víz do Laosu, které nám slíbil majitel našeho hotýlku zařídit do třech dnů tak, že je pošle svému společníkovi letadlem do Phnom Phenu a ten vše zařídí na tamní Laoské ambasádě. Bohužel, nás později informoval, že „plís verí sórí, embasy stop wórk, bykó kopimešín brokn.“ Takže jsme kvůli poruše kopírky na Laoské ambasádě strávili v Siem Reapu o dva dny déle než jsme plánovali. A že udělení víza není jednoduchý úkol svědčí fakt, že úředníci vyžadují hned tři fotografie každého nešťastníka, který o ně zažádá. Jak se však později ukáže, čekali jsme úplně zbytečně.
Čau,
tak jak válčíte? Ještě si nelezete na nervy nebo lezou jen po vás šváby?
Napiš nějáký zážiky a ne fráze co jsi si přečetl v průvodci.
Čau a hlavně zdraví.
Zdravime Vas, mejte se hezky! Papapa