Když jsme ale dorazili do města, bylo nám trochu divné, že nikde nejsou obchody s kávou ani kavárny, ale těšili jsme se na ranní trh, který měl všechno změnit. Přijali jsme tedy nabídku mírně přiopilého majitele penzionu, který právě slavil čínský nový rok a pozval nás ke stolu a zároveň nás u sebe ubytoval. Ráno se ale nic nezměnilo – trh byl jako všechny ostatní. Obvyklé zboží, jak třeba sušené rybičky, eventuelně z nich vyrobená a velmi oblíbená, zkvašená pasta, které nás provází zatím všude – hlavně její „vůně“.

Pouze káva nikde. Trochu rozčarovaní jsme bloudili městem a hledali jakékoliv stopy po kávě a jejím prodeji. Opět bylo vidět spousty kávy, jak se suší na slunci, nikde ji ale nepražili, natož aby nabízeli šálek. Nakonec se to povedlo a mi narazili na holanďana, který přímo uprostřed města nabízí kromě exkluzivní kávy z vlastních zdrojů také exkurzi po plantážích s ochutnávkou a ukázkou pražení.

Byl velmi sdílný, takže jsme se dozvěděli, že se tady usadil asi před třemi lety a že jeho manželka zde má několik plantáží, na kterých společně pěstují tu nejlepší kávu pod sluncem. Dokonce nabízejí jednu ze specialit, oceňovanou kávovými odborníky po celém světě – kávu, která před pražením prošla zažívacím traktem cibetky. Ano, rozumíte dobře. Nejlepší káva na světě se netrhá na plantážích ze stromů, ale najde se v exkrementech zvířátka velikosti kočky. Jen dobří sběrači vědí, kde tyto hovínka najít. A že se jedná o velkou vzácnost! Z jednoho hektaru plantáže se získá asi 100g tohoto zázraku a cena tomu odpovídá. Jak nám ale se zápalem v očích vyprávěl ……. výsledek za to stojí – jak doslova řekl v puse po prvním doušku nastane opravdová exploze chuti. Znalci za tento zážitek platí v přepočtu dva tisíce korun za šálek.

Po této teorii, zapíjené vynikající kávou, jsme se konečně dostali na plantáž. Kousek za městem jsme zahnuli ze silnice a octli se přímo uprostřed kávovníků odrůdy arabica. Keře zrovna kvetly, takže všude bylo spousty vůně a květů. Na některých větvích se tu a tam objevovaly červená zrnka plodů. Když bobule uzrají, sklidí se, vysuší, zbaví se slupky a upraží. Chuť kávy je do značné míry (kromě kvality a odrůdy) ovlivněna právě pražením.

Čím víc jsme pronikali dále na východ směrem ke hranici z Vietnamem, tím více ubývalo asfaltu a kvalita cest se začala rapidně snižovat.

Také vesnice postupně ztrácely zděné budovy, kterých bylo již tak dost málo, až se přestaly objevovat úplně. Střešní krytina přešla od obligátního vlnitého plechu až k dožkám z listů. Cestou ke třetímu vodopádu jsme narazili na požár. To rozhodně nebylo poprvé, protože vypalování patří k běžné praxi, když si farmář chce rozšířit pozemky směrem do džungle, ale nyní jsme se ocitli přímo uprostřed požáru. Zajímavé je, že jakkoliv oheň vypadá hrůzostrašně, zdá se, že projde zemí bez větší škody. Shoří totiž jen to, co je suché, tedy mrtvé. To živé se rychle vzpamatuje a spáleniště se za chvíli zase zazelená.

U třetího vodopádu jménem ………. Jsem narazili na roztomilou slonici s chlupatým čelem, která zde sloužila jako atrakce turistům a zároveň jako ukázka, že slon projde opravdu všude. Dodnes se jeho síla a „průchodnost terénem“ používá v džungli při těžbě dřeva.

Slonici jsme hrdinně nakrmili a pokračovali dál.

Velmi jsme se těšili do hor, takže jsme zařídili to nejnutnější, především si půjčili největší motorku co ve městě měli a vyrazili za dalším dobrodružstvím na náhorní plošinu Bolaven, známou pěstováním čaje a především kávy. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce, příznivému klimatu a především půdě utvářené vulkanickou činností se tady pěstuje velmi kvalitní káva – jedna z nejlepších na světě. Bohužel (nebo bohudík – jak kdo chce) se zatím nedaří prosadit věhlas laoské kávy ve světě, takže jen opravdoví znalci vědí o co jde. Cestu z města jsme se ještě zdrželi nákupem občerstvení a samozřejmě jsme museli porovnat velikost pro nás atraktivního ovoce Big Jack, které jsme v Kambodži viděli pěstovat na farmě. I tady dosahoval úctihodných rozměrů.

Oblast je také známá nesčetnými vodopády a to byla právě naše první zastávka – vodopád ………. Vodopád je oblíbeným místem pikniků místních lidí a jelikož byl víkend, bylo jich tu celkem dost. Kromě spousty návštěvníků, kteří si koupel v řece skutečně užívali, tu byli i pořádný kusy ryb, které se nechali krmit přímo pod vodopádem. Mezi nimi obzvlášť vyčníval více než metrový sumec, který se občas majestátně vynořil z hlubin. . V místě vodopádu se také nacházela malá vesnice s obyvateli minoritní etnické skupiny a malý resort s dřevěnými domky pro ubytování hostů. Život ve vesnici bylo možné sledovat. Celé to působilo trochu nuceně, nicméně prostředí bylo pěkné.

Zato další vodopád byl už trochu z jiného soudku. Uprostřed džungle protéká říčka, jejíž voda se propadá do 90-ti metrové propasti a tvoří tak největší vodopád Bolavenu -  …………  Místo je to skutečně impozantní a fotogenické. Pěší cesta vede k vrchní části vodopádu, odkud je potom možné po velmi strmé pěšině slézt až k úpatí, což vyžaduje dobrou fyzičku a jistotu pohybů, protože v některých místech se šplháte po čtyřech a přidržujete se liján.

Úředníci však nekompromisně vyžadovali „van dolár fór stémp“. Když jsem se osmělil a chtěl jsem na svůj utracený dolar potvrzení, zavrčel uniformovaný úředník něco ve své mateřštině, což jsem si přeložil jako: „zaplať nebo se vrať zpátky“ a jeho úsměv se změnil v nepřátelskou grimasu. Od hranic k řece už to byl jen kousek. V malé přístavu jsme nasedli na malé říční čluny a už jsme směřovali na Don Dhet, jeden z ostrovů Si Pan Dhon

Mekong na hranici mezi Kambodžou a Laosem prochází přírodním tektonickým zlomem, což se u takového veletoku projevuje tím, že zde vznikají vodopády, ale také mnoho malých či větších ostrovů. Celé území dostalo název, který přeložený z Laoštiny znamená čtyři tisíce ostrovů. Jestli je jich opravdu tolik nevím, ale celek působí velmi malebně.

Ubytovat se dá v malých bungalovech, které ostrované hojně nabízejí, již dávno však ne za jeden dolar na noc. Říční písek, zde žlutý, jemný a čistý, vytváří na břehu řeky malé pláže.

Voda je příjemně teplá a plná různých vodních živočichů, včetně vzácného sladkovodního delfína – orceli tuponosé, kterých tu prý již není moc, snad jen desítky kusů. Delfíni žijí (nebo žili) i v jiných oblastech veletoku Mekong – přítel Rek je sledoval ve svém rodném Kratie, což je asi 150 km po proudu řeky. I my jsme zkusili štěstí a z jedné pěkné pláže vyrazili v pronajatém člunu do oblasti, kde se v tomto období vyskytují – zpět na Kambodžsko-Laoskou hranici. Motorový koráb řídil asi 12-tiletý kluk, který nás bravurně provedl peřejemi až k obrovské tůni a velikosti přehrady. Přirazili jsme k jednomu ostrůvku uprostřed a bedlivě sledovali hladinu. A skutečně jsme měli štěstí a v dálce se objevil vynořující se delfín. Lodí jsme dopluli až k tomu místu a sledovali, jak se orceli pravidelně vynořují a nadechují na hladině. Tvar jejich hlav opravdu odpovídá jejich názvu.

Na zpáteční cestě jsme po přistání zůstali chvíli na pláži, abychom se vykoupali. Přitom jsme ale zjistili, že v řece žijí i další živočichové. Například ryba, která se v případě nebezpečí nafoukne do velikosti míče a tím odradí protivníka od případného útoku. Mne však za protivníka nepovažovala a rovnou se mi zakousla do kotníku. Zbyli mi tam po ní dvě červené ranky. Místní rybáři z toho měli celkem velkou srandu.

Samotné ostrovy se nejlépe poznávají na kole (půjčovné od 1USD/den). Don Dhet je spojen s mostem s vedlejším Don Khonem. Vybírá se zde však vstupné/mýtné a to dost značné (5USD). Vydat se můžete k vodopádům, do vesnice, která je turismem nenarušená, nebo jenom jezdit po okolí a hledat zastrčenou pláž. Velmi pěkný je i západ slunce nad řekou. Když ráno vstanete brzo, můžete se s místními účastnit ranní hygieny v největší koupelně na světě – přímo v Mekongu. Ani se nám z toho vodního ráje moc nechtělo.

Do Banlungu jsme dorazili vyčerpaní. Radost, že jsme konečně tu, zkazila ještě skutečnost, že v našem vybraném guesthousu měli plno. Majitel pan Sophat byl však velký obchodník a nabídl nám přespání v bungalovu zdarma. Zítra se mu uvolní pokoj a bude vše OK. Celkem rádi jsme přijali velkorysý návrh a hned nazítří jsme zde objednali dvoudenní výlet do džungle s povzbuzujícím názvem Extreme jungle trip. Ráno po snídani jsme vyrazili po „dusty road“ společně s jednou další skupinou a našimi průvodci otevřeným náklaďákem. Po cca půlhodinový jízdě jsme byli tak zaprášení, že někteří se chtěli vracet. Kombinace prach, horko, pot je opravdu vražedná.

Pak jsme se ale vzpamatovali a vyrazili: naše dvoučlenná skupina společně s průvodcem Rekem a rangerem Ťů-í a jeho mačetou. Cesta vedla nejprve přes farmy domorodců, kde jsme se stavili u jedné rodinky. Paní domácí jsem pomohl při zpracování rýže na oběd, prohodili jsme pár slov a šli dál. Cestou jsme ještě potkali krásnou dívku, která se myla u potoka. Lidé, kteří zde žijí, pocházení, stejně jako náš ranger Ťů-í, z jedné minoritní skupiny obyvatel, odlišných od většinových khmérů. Mluví jiným jazykem, jsou animisté a jejich životní styl je víc spojen s přírodou. Khmérové jejich jazyku nerozumí, považují je za zaostalé, dokonce jimi trochu pohrdají. Náš ranger byl ale skvělí a ukazoval nám, co vše lze z pralesa využít k jídlu, občerstvení i léčení . Byl také neocenitelným ve chvíli, kdy jsme v džungli potkali lovce z blízké vesnice. Když se pak  na cestě objevil potok s příjemnou tůní, všichni jsme do ni naskákali. Ve vodě žily malé rybičky, které se zřejmě užívají k popisované  masáži, protože nás celkem ochotně okusovaly.

Noc jsme strávili v hamakách uprostřed džungle. Rek, který byl mimo jiné výborný kuchař, nám připravil speciální večeři, kterou jsme všichni společně zapili ženšenovým vínem. Na zdraví se kmérsky vyjádří pro nás zvukomalebným výrazem „ťul-muj“, který ten večer zazněl nesčetněkrát. Cestou zpět jsme ještě st ačili projít sadem s kešu ořechy, ochutnat jejich plody (plod roste nad ořechem a má skvěle osvěžující chuť), potkat starostu a poklábosit s nejstarší členkou vesnice, 105 let starou stařenkou.  Byla celkem čilá. Také jsme se stačili skamarádit s Ťuího rodinou a poměřit barvu a délku vlasů našich partnerek.

Nejvíc ale překvapil Rek, který během pochodu prohlásil, že je výborný zpěvák a hned to také předvedl. Jeho umění se nám líbilo a tak jsme u jednoho potůčku natáčeli s naší videokamerou jeho první videoklip. Museli jsme mu slíbit, že až bude hotový, určitě mu ho pošleme. Třeba z Reka bude příští khmérská superstár. Po návratu na základnu jsme ho vzali na jeho oblíbené pivo Cheers.

Kromě toho, že je Banlung známý tím, že tam lišky dávají dobrou noc, má ještě další atrakce – slavné jezero (které „určitě musíte vidět“) a drahokamy (tedy polo-). Zatímco jezero, uváděné všude jako něco úžasného, za moc nestálo, kameny se tu skutečně těží. Jejich dobýváním se zaobírají především domorodé kmeny v horách a těžba je velmi nebezpečná. Bez jakýchkoliv výztuh kopou několik metrů hluboké jámy, k am se vejde pouze jeden člověk. Různá neštěstí nejsou vzácností. Obchodníci pak kameny od domorodců vykupují, brousí a prodávají na trhu v Banlungu údajně za přijatelné ceny. Je pravda, že to byly pěkné kousky. Dále je zde několik vodopádů, které jsme se vydali na půjčené motorce hledat. V této oblasti to vůbec není lehký úkol, protože žádné dobré mapy neexistují, ty co existují jsou nepřesné. Navíc místní v životě žádnou mapu neviděli, takže když jim ukážete tu, kterou máte, dochází k celkem komickým situacím. Mimo hlavní tahy jsou nápisy  na cedulích u silnice v kmérském písmu. Ke všemu asiati mají ve zvyku na vše kývat, i když něčemu nerozumí, takže cestovatel musí zv ážit formulaci otázky na směr cesty – například ukázat někam a nahlas vyslovit název cíle a intonací naznačit otázku je úplná blbost ….. . Takže po půldenním bloudění a jízdě po „dusty road“ jsme konečně pochopili, že hledaný vodopád je dostupný po pohodlné cestě vedoucí přes minoritní vesnice a banánové a kaučukové háje. No aspoň jsme poznali okolí … . Odjezd z města opět doprovázeli neuvěřitelné zmatky, ale na to už jsme si zvykli. Organiz ační talent našich snědých přátel opravdu stojí za to. A nejen to. Pokud už někam jede auto s lidmi, proč ho ještě až po okraj nenaložit nákladem? A když už se to nevejde dovnitř, je dost místa na střeše. Klidně se takhle dá převážet nábytek, pytle s rýží, ale i hejno slepic včetně kohouta. Nějak si nedovedu představit, jak ty zvířata několikahodinovou cestu ve slunci, vedru a prachu namačkaní na sebe, přežijí. Ale asi jo, protože nám se to povedlo taky…

Siem Reap je bývalá nenapádná vesnička, která se objevením slavného komplexu chrámů známých pod jménem Angkor proměnila v typické turistické město se zbytky koloniální architektury ale především se strašnou spoustou hotelů a penzionů, hospod, kaváren, barů atd. Prostě hrůza. Je to tak, že Siem Reap je pro většinu turistů kvůli slavným chrámům jediné místo, které v Kambodži navštíví. Většinou přijedou nebo přiletí z Thajska nebo Vietnamu, prohlédnou si chrámy a zase letí zpět. Přičemž moc neopouštějí klimatizované prostory a večer vyrazí mezi úplně stejné nešťastníky na večeři a povídají si o dobrodružství na cestách. Je jich tolik, že spolehlivě převálcují jakoukoliv možnost existence čehokoliv autentického. My jsme přijeli kromě jiného zkoumat právě potřeby těchto turistů.

Po „povinné“ návštěvě chrámových komplexů, které jsou zajímavé (a trochu předražené – 20USD/den a osobu) jsme vyrazili na vesnici tuk-tukem.

Tuk-tuk je nejfrekventovanější městský „hromadný“ dopravním prostředek, odlíbený v celé JV Asii. Jeho služeb využívají místní i turisté. Jedná se  o  malou motorku (dříve kolo) na kterou je důmyslným mechanismem připevněn vozík se sedačkami naproti sobě, tedy jakýsi kočár za motorkou. Výhodou je velká kapacita přepravených osob, nevýhodou je nutná šikovnost řidiče, protože ubrzdit motorku stavěnou na náklad okolo max. 100, naloženou třemi vypasenými turisty a vlastním řidičem vyžaduje jisté umění. Přesto jsem zatím neviděli jedinou nehodu, což je trochu zázrak, vezmete-li v úvahu způsob cestování na dalším prostředku – samotné motorce. Ty jsou všude a jsou doslova obložené cestujícími i nákladem. Místní cestují na jednom skutru ve čtyřech (vyjímkou není ani pět pasažérů), převážejí živá prasata, několik pytlů s rýží, plynové bomby, cihly – zkrátka co je potřeba. Auto tu má jen skutečný boháč, jiná možnost tedy ani není, takže vše závisí jen na fantazii řidiče, jak si s nákladem poradí. Někdy je výsledek velmi bizardní.

Do vesnice, vzdálené několik kilometrů od města nás přivezl Sek, prý odtud pochází. Sek nám dal i osobní barevnou vizitku, na které hrdě stojí Sek Hong – Tuk-tuk driver. Procházíme se po polích a Sek vypráví, jak se žije na vesnici. Je velké vedro, potkáváme kluky, kteří hlídají vodní bůvoly válející se v bahně zavlažovacího kanálu. Okolo nás jsou rýžová pole. Rýže se, jak známo, pěstuje ve vodě, prakticky v mělkém rybníčku tak, že stébla čouhají z vody asi půl metru. Co jsem ale nevěděl, že na rýžovém poli můžete i chytat ryby! Sek prý takhle  chytil za noc i 10 kg drobných rybiček, které potom prodal na trhu. Míjí nás skupina vesničanek se srpy. Jdeme za nimi na pole sledovat, jak se sklízí rýže. Dámi v předklonu jednou rukou vezmou velký trs rýže a druhou ho ostrým srpem useknou a odloží a znovu vezmou trs useknou a odloží a znovu a znovu … Neváhám, sundavám si boty a jdu jim pomoct. Vesničanky vůbec nechápou, co se děje. Já jim anglicky říkám, že si můžou dát pauzu, že teď budu pro změnu pracovat já. Ony se smějí, ale jedna mi přeci jen srp půjčí, takže si sklidím svých prvních 5 metrů čtverečních rýže. Nohy mám v bahně, na záda mi praží polední slunce a já stojím uprostřed kambodžského pole a společně s šesti dámami sklízíme úrodu. Sek nám potom přeložil, že za tuto práci dostávají 2 USD denně … it`s a hard work.

Nedaleko města se také nachází velke jezero Tonle Sap. Pro místní je dalším zdrojem obživy. Jezero je totiž neobyčejně bohaté na různé druhy ryb (snad až stovky). V období dešťů se hladina jezera zvedne až o 12 metrů, takže voda sahá až téměř do města. Zaplaveny jsou také pobřežní stromy a keře, mezi kterými se rozmnožují ryby. V období sucha pak voda opadne, a rybáři mají svůj úlovek jistý. My jsme si chtěli prohlédnout „plovoucí vesnice“, místní turistickou atrakci. Jsou to skutečné vesnice umístěné přímo na hladině jezera se školami, domy, obchůdky a vším , co je k životu potřeba.

Žijí v nich etničtí vietnamci bez státní příslušnosti. Nejsou nikde registrovaní a díky neznalosti kmérštiny jsou i izolovaní od většinové populace. Místní si z nich však udělali atrakci, takže když jsme dorazili k jezeru, čekala na nás dobře organizovaný stroj na peníze – okamžitě nás odváděli na malé lodě připravené povozit turistu okolo vesnice a vrátit se v konvoji podobných lodí zpět. Odmítli jsme se tohoto drahého (20USD/osobu) divadla účastnit a prohlásili jsme, že si prohlédneme jezero ze břehu. Místní naháněči na nás zkoušeli trik, že se po břehu nesmíme chodit, že nás dál nepustí a ukazovali na policejní budku, která skutečně stála i se závorou opodál. Nějak se mi to nezdálo a tak jsem pánovi v jakési uniformě řekl, že se jdu tedy policie zeptat. Najednou bylo po zákazu.

Vydali jsme se tedy pěšky do vesnice nikoliv plovoucí ale přesto mezi rybáře, kteří žili na břehu. Jak je patrné z obrázků, k životu toho není zas až tolik potřeba…

Uprostřed vesnice jsme dokonce objevili muzeum, zřízené nadací GEKON, kde je možné se s životem na jezeře seznámit podrobnějí. Samotné muzeum je plovoucí domek, jeho zprávce velmi přívětivý chlapík.

Večer nás čekalo ještě jedno zajímavé povyražení – bájné tanečnice Asary. Apsara je tanec, který má opravdu velmi dlouhou historii. Jeho tanečnice jsou ústředními postavami chrámových plastik nejen v Angkor Watu, ale i v jiných chrámech. Tanec byl určen výhradně pro panovníka a obsahoval několik stovek (až tisíc) pozic a postojů, které vždy sami o sobě cosi vyjadřovali. Samotné umění Asary bylo tajné. Vybrané dívky se ho učily několik let. Každý Angkorský panovník měl několik tisíc těchto tanečnic. Když si vezmete, že jejich umění bylo určeno pouze pro jeden pár očí, je to, řekl bych, značné plýtvání. Když po  občanské válce v 8O-tých letech chtěla kambodžská pricezna, tehdy shodou okolností jediná znalkyně Apsary, tradiční školu obnovit, musela při vytváření tanečních figur výcházet z chrámových plastik, protože vše zlikvidovali Rudí Khmérové. My jsme ale měli štěstí a mohli jsme vidět novodobé Apsary tančit při jejich představení. Jde o velmi rafinovaný tanec v tradičních kostýmech, do kterých se tanečnice musí doslova „zašít“. To aby se co nejvíc zdůraznily ženské křivky. Je nutné dodat, že to dívkám velmi slušelo a umění Apsary zvládaly opravdu skvěle.

Pobyt ve městě se nám neočekávaně trochu prodloužil. Čekali jsme totiž na vyřízení víz do  Laosu, které nám slíbil majitel našeho hotýlku zařídit do třech dnů tak, že je pošle svému společníkovi letadlem do Phnom Phenu a ten vše zařídí na  tamní Laoské ambasádě. Bohužel, nás později informoval, že „plís verí sórí, embasy stop wórk, bykó kopimešín brokn.“ Takže jsme kvůli poruše kopírky na Laoské ambasádě strávili v Siem Reapu o dva dny déle než jsme plánovali. A že udělení víza není jednoduchý úkol svědčí fakt, že úředníci vyžadují hned tři fotografie každého nešťastníka, který o ně zažádá. Jak se však později ukáže, čekali jsme úplně zbytečně.

Druhou zvláštností města jsou nákupy. Lidé v KL jsou jimi doslova posedlí. Jednotlivé shopping mally jsou propojené, takže lze v klimatizovaných obchodech strávit i několik dnů, aniž by človětk vůbec vyšel na ulici. V moderní části města se vůbec moc nevychází ven, budovy jsou propojené a klimatizované a tak se obyvatelé vyhýbají venkovnímu vedru jak jen můžou. Obchodní domy jsou v mnoha budovách, včetně Petronas Towers, a jsou velmi moderní. Myslím, že v Evropě jich na podobné úrovni moc nenajdete.

Historická část města je rozdělena na Chinatown a Little India, kde jak je patrné z názvů převládá čínská, resp. indická kultura, restaurace a především pouliční stánky, kam chodí místní i turisté na večeři. Dát si můžete cokoliv – vše je většinou čerstvé a výborné. Jednotlivé stánky prodávají každý den to stejné, takže kuchaři vyladili svoji krmy za léta téměř k dokonalosti. K dostání jsou i pro nás exotické pokrmy jako želvy, žáby, šneky, kuřecí pařáty atd. Jídla se podávájí v jakýchsi jídelní ulicích, které přes den působí velmi nenápadně, večer však ožijí neuvěřitelným ruchem. Mezi oběma částmi pak leží Central market s velkým výběrem různého ručně vyráběného zboží. Také zde můžete zajít na zajímavou proceduru – strčíte nohy do takové kádinky a malé rybičky se postarají o vaši pedikůru, prostě vás tak trochu okoušou. Dáte-li přednost okousávání rukou, jsou pro vás připraveny rybičky trochu menší. Ne každý však ten pocit vydrží! Právě do Chinatownu jsme se přestěhovali po aklimatizaci. Bydlíme nyní v guesthousu za pár dolarů s podobnými týpky, jako jsme my.

V Malajsii, kde KL leží je významným náboženstvím hinduismus. Nedaleko KL se nachází jeskynní komplex, ze kterého si hinduisté udělali svatyni a kam každým rokem přijede koncem ledna slavit 1.3 miliony poutníků velmi významný svátek, který slaví tak, že si ruznými „peercingovými“ metodami natahují kůži, přičemž nejčastěji používají háky. Nejvyšší uctění boha pak probíhá prostřednictví zavěšení celého těla za háky spočívající v kůži věřícího. To jsme naštěstí neviděli, ale nechali jsme si aspoň na místě požehnat od hinduistického kněze. V chrámu, který tvoří obrovská jeskyně ještě po velké slávě, která proběhla před dvěma dny nebylo uklizeno a byl tam silný zápach. 1.3 milionů lidi, to už je masa, která má své potřeby. Místní opice makkak to ale vůbec nevyvádělo z míry a kradly návštěvníkům tašky jako by se nic nedělo.

Ceny jsou v Malajsii více méně příznivé. Velmi příjemná je cena benzínu, který v této petrolejářské velmoci stojí v přepočtu 8Kč/litr. V restauraci se většinou dá pořídit menu o více chodech od 100Kč. Ubytování dle míry luxusu od 130 Kč za dvoulůžkový pokoj se společnou sprchou. Za ručník a prostěradlo si ale v tomto případě připlatíte. Samozřejmě jsou zde luxusní hotely – ty jsou vzhledem k nabízeným službám asi tak na 70% cen třeba ve Španělsku. Pivo zde však k mému zklamání není nejlevnější – velká láhev 0,7l 85,- Kč. Dávali jsme si radši kokos, což je pro nás Evropany celkem zážitek, protože vám přinesou obrovskou zelenou kouli s brčkem a vy pijete mladé kokosové mléko přímo z ořechu. Výborné a levné.

Velkoměsto je zajímavé, ale časem se přejí. Celkem  rádi jsme tedy zakoupili od místní nízkonákladové společnosti relativně drahou letenku (asi 90 USD) do Siem Reapu v Kambodži.

Balíme klasicky noc před odletem. Samozřejmě jsme ale absolvovali delší přípravu – žádosti o víza, očkování, léky – ty nám naštěstí zbyly z poslední výpravy. Ráno vyrážíme sněhovou kalamitou postiženým Německem na letiště France Josefa do Mnichova. Cesta proběhla velmi klidně, servis na vysoké úrovni. Zvlášť let z Doha do Kuala Lumpur Boiengem 777 byl velmi příjemný.

FORNICA GRAPHICS se již dlouhou dobu pohybuje na poli marketingu a reklamy. Dokonce tak dlouho, že už brzy dosáhne plnoletosti. To je na české poměry docela dlouhá historie, během níž jsme získali nejen potřebné zkušenosti, ale zažili i různá dobrodružství.  Nyní jsme se rozhodli ukončit pubertální období firmy jedním dalším – expanzí. V průběhu života firmy jsme expandovali různými způsoby – geograficky, oborově i co do počtu zaměstnanců. Nyní však činíme další krok a přijímáme zakázku od asijského zákazníka, která se bude realizovat přímo v jeho domovině. Ne nebojte se, neznamená to, že nyní budeme naše tradiční zákazníky odmítat a pracovat pouze pro naše snědé šikmooké chlebodárce. Náš zájem je nadále udržovat a naopak rozvíjet stávající spolupráci s Vámi v Čechách. Nicméně bychom rádi viděli, jak vypadá trh i v místě, kterému nepochybně patří budoucnost a tím je Asie. Pro nás konkrétně ta jihovýchodní, v dřívějších dobách zvaná Indočína. Jelikož rádi provádíme průzkum bojem, vydáváme se nyní na více než měsíční cestu po zemích v pořadí Malajsie, Kambodža, Laos, Vietnam. Celý výlet pak zakončíme na Filipínách. Chcete-li se cesty také účastnit, rádi Vám to prostřednictvím on-line cestopisu umožníme. Chcete-li nastupte do tuk-tuku, dobrodružství začíná.

Hugo a Ivana – pro příští měsíc opět cestovatelé.